Jarní výprava do Vidimi 31.3.-2.4.2017

Týden před výpravou hlásili déšť a zimu, přesto jsme se nenechali odradit a byla nás zase spousta. Dubnové výpravy se zúčastnili: Jáchym, Stázka, Prokop, Filip, Bertík, Markétka, Jonatan, Evelin, Marina, Agáta, Zina, Oskar, Miky, Quest, Dominik a Markéta, složení podobné jako na běžkách. My s Vojtou jsme se na novou předpověď nepodívali, takže jsme celý prosluněný víkend strávili v kožených pohorách a černých dlouhých kalhotech, nesli si s sebou i rukavice a záviděli dětem kraťasy.

Kvůli práci jsem nestihla sraz, takže jsem si užila stíhací jízdu zpožděnými couravými vlaky z Mladé Boleslavi. Poslední úsek z Mělníka jsem dojela stopem a zastavila v Medonosech přímo za autobusem, ze kterého právě vystupovaly děti pod velením Vojty a Dominika. Od autobusu jsme šli čtyři kilometry krásnou krajinou, obdivovali rozkvetlé sasanky a jaterníky, ropuchy na cestách a roubenky ve vesnicích. Do cíle naší cesty - Domu zaniklých řemesel Koniklec - jsme došli až za tmy. Na cestu nám svítil srpek dorůstajícího měsíce. Stavení je nádherné, stará roubenka, velká pec, na které se dá ležet, patro s prostornou místností na spaní, kamenná umyvadla, zahrada s ohništěm. Na peci jsme si uvařili čaj a bramborovou kaši s párkem a šli spát.

Ráno jsme se vzbudili do krásného jarního dne. Vojta vzal děti rovnou ven pozdravit vylézající slunko na stráň nad údolím a my s Dominikem jsme začali připravovat tradiční ovesnou kaši.

Sobotní výlet nebyl dlouhý co do nachozených kilometrů, ale možná i o to víc jsme si ho užili. "Vylezli" jsme na pískovcovou skalku nad údolím a kochali se rozhledem, usídlili jsme se nahoře na vyhřáté louce, kde foukal svěží jarní vítr, zahráli si tam Pahorek a lakros (dětem to neskutečně šlo!) a dali si oběd. Našli jsme pískovcový mostek, domeček ve skále a převisy s ohništi, zazávodili si s míčkem na lžíci na klacku v náročném terénu. Naučili jsme se poznávat nové stromy a jarní kytky. Večer jsme nachystali dřevo na oheň, dali si večeři a připravili se na sněm.

První kmenový sněm byl moc milý. Všichni společně jsme ze všech stran zapálili oheň (každý svou svíčkou) a rokovali o důležitých věcech. Jedním ze základních pilířů v Lize lesní moudrosti je samospráva - o podstatných věcech v kmeni rozhodují všichni, každý hlas i těch nejmenších se počítá. Takže jsme dali hlavy dohromady a vymýšleli název pro kmen. Museli jsme se vyhnout jménům, která už někdo má, chtěli jsme vymyslet něco jedinečného, něco, co nás vystihuje. Padla spousta návrhů. Nejvíce se dětem zalíbili Lososi a Jezevci. Nakonec si děti téměř svorně, kluci i holky, odhlasovali název Tančící Lososi. Lososi znají moře i horské potůčky. Při své plavbě proti proudu překonávají zdánlivě nepřekonatelné překážky s lehkostí, zvesela se protančí prosluněnými peřejemi, obklopeni barevnými bublinkami. Tak si děti našeho lososa představují. Název je samozřejmě možno změnit, pokud s ním přestaneme být spokojení. Po pauze vyplněné zfoukávanou svíček nastalo hlasování o kmenových funkcích. Volba náčelníka dopadla nejdřív nerozhodně, takže se nechala na konec. Ohnivcem byl zvolen Dominik. Být Ohnivcem neznamená jen umět dobře s ohněm, Ohnivec se stará o tradici a duchovní záležitosti kmene, vede obřady. Děti si k tomu Dominika vybraly a Dominik, i když byl zprvu dost překvapený, si toho moc váží a je rozhodnutý se ohnivectví zodpovědně věnovat. Děti, které by se chtěly s ohněm naučit a pomáhat při obřadech, budou vítány.

Strážcem wampumu neboli hospodářem byl jednomyslně zvolen Vojta, protože je nejstarší a bezesporu nejzodpovědnější.

Písmákem se stala Evelinka, která se skvěle zhostila zapisování průběhu sněmu a prokázala tak, že zvládne nejen sněmy další, ale také péči o kroniku.

Nakonec se znovu hlasovalo o náčelníkovi a byla jsem zvolena já, protože jsem to vlastně celé zpunkovala. "Jeden člověk nemůže být zároveň náčelník a mít na starosti peníze, to dá rozum," nechaly se slyšet děti.

Marina a Evelin nám na výpravách z vlastní iniciativy pomáhají, s čím se dá, a tak pěkně se starají o nejmenší indiány, že jsme se rozhodli jmenovat je rádci. Další rádce samozřejmě uvítáme, pokud by někdo ze starších měl zájem.

Pak jsme si ještě trochu popovídali o orlích perech a lesní moudrosti a ukončili sněm. Následovalo hraní se svíčkami a také hraní na kytaru a zpívání, děti bubnovaly, chřestily chřestítkama a dokonce tančily a bylo to tak pěkné, že nám bylo líto zahnat je do postele a šli jsme spát výjimečně poněkud později.

Ráno jsme spali o něco déle a akorát jsme stihli dát si snídani, umýt nádobí a uklidit dům a vydali jsme se na cestu domů. Těšili jsme se na zmrzlinu nahoře ve vsi, ale měli bohužel zavřeno. Po cestě jsme našli voňavé fialky, koberce sasanek, jaterníky, plicníky, narcisky i podběly, někteří si splnili přírodu v Zasvěcovací stezce. Dali jsme si oběd na kouzelném místě na starém skalním hradě v lese, skrz stromy nás hřálo slunce, kroužili nad námi krkavci, podělili jsme se mezi sebou o zbylé dobroty. Vůbec se nám dolů něchtělo. Autobus jsme stihli tak akorát. Mnozí byli po výpravě tak unavení, že cestu autobusem prospali, jako my tenkrát, když jsem jezdila jako malá se starým oddílem..

Myslím, že výprava se moc vyvedla, byla zase úplně jiná než ty předešlé. Uznávám, že chození bylo tentokrát o něco víc, ale většina dětí to zvládla bez problému. Zato jsme bydleli na moc krásném místě. Příště bude chození méně.. Jen nás mrzí, že v sobotu musel kvůli bolení bříška odjet Prokop. Za tu krátkou dobu mezi nás parádně zapadl a doufáme, že pojede zase.

Těšíme se na další výpravu!