Vyrábění v Praze a výprava do brdských lesů 24. a 25.2.2018

Tentokrát jsme naši víkendovku pojali trochu jinak - byly to dva samostatné dny. V sobotu jsme se sešli ve skautské klubovně v Krči, kde jsme vyráběli rozličné věci, a v neděli jsme vyrazili prozkoumávat hluboké brdské lesy. Děti spaly ze soboty na neděli doma, případně u svých kamarádů. Doufáme, že jsme si tím rodiče příliš nerozhněvali.

Vyrábění

V sobotu jsme se sešli v nevelikém počtu na zastávce U Labutě v Praze - Krči. Dorazili Evelin a Jonatan, Oskar s Viktorkou, Kuba Vančata, Kája, Sabinka a Matoušek. Cestou do klubovny se k nám připojili holky od Zdražilů - Agáta a Zina a po čase dorazil i Jáchym. Venku byly tou dobou třeskuté mrazy a v klubovně byla také zima, pustili jsme se do zatápění v kamnech. Lososi již bez problému rozdělají oheň venku, zatápění v kamnech je však pro ně stále oříšek, zvláště pokud není zrovna ideální dřevo. Nakonec jsem se podpalování kamen zhostil já, ale neobešlo se to bez pečlivé přípravy třísek na podpal. Když už kamna konečně hořela, dorazila Markétka. Vida všechny přítomné tísnící se u kamen, která zatím neměla čas vytopit velikou místnost, zavelela ke hrám venku.

Tak jsme vyšli na travnaté hřiště a pustili se do "přehazky." Cílem dvou družstev je udělat co nejvíce hodů tenisákem, aniž by míček spadl na zem. Zpočátku byly síly vyrovnané, ale v posledních minutách hry se družstvu s Evelin, Jonatanem, Matoušem, Markétkou a Viktorkou podařilo udělat přes dvacet přehozů, čímž s přehledem z vítězili. Hlavní úkolem hry ale bylo se zahřát, což jsme splnili. Někteří z nás dokonce během hry odkládali své svršky.

Po návratu do klubovny jsme se rozdělili na ty, kteří si budou vyrábět něco z kůže, a na ty, kteří budou vyrábět sešítky. Výjimkou byla Kája, která zvládla oboje. Když si pak pro děti v pět hodin přišli rodiče, mohli se někteří pochlubit již hotovým výrobkem, ostatní alespoň rozdělaným polotovarem s instrukcemi, jak postupovat dál.

Výprava do brdských lesů

Na nedělní výpravu jsme se sešli v trochu pozměněné sestavě. Nedorazil Oskar s Viktorkou, kteří vyrábění znavilo, a Matoušek, ale přibyl nám Janek (stejně jako Matoušek je z rodu ze Želichova) a do Řevnic pak dorazili i Mája s Kubou Drašarovi, Sam a Adam Beránek. Bylo nás tedy celkem 16, což už je slušná tlupa.

Z Řevnic jsme vyrazili kolem lesního divadla a na jediném plácku, který jsme našli, jsme si zahráli "pakobal". To fotbal, při kterém se můžete jen jednou dotknout míče a pak se musíte jít nabít. Aby hra více odsejpala, hráli jsme se dvěma tenisáky.

Po hře jsme pokračovali dále, až jsme došli k Babskému potoku. Nečekal jsem, jakou se stane pro děti atrakcí. Je pravda, že lososi mají vodu rádi, ale zmrzlá voda - to je něco! Od té doby šli Lososi jeden za druhým korytem potoka, někteří se málem i vykoupali. Když pak potok podtékal cestu propustkem, bylo jasné, kudy Lososi potáhnou. A ejhle! Led v propustku není tak pevný a někteří už si máčí rukavice a kolena ve vodě. Ale nikdo si neztěžuje.

Potokem jsme šli dlouho, podešli jsme Babku a potoka se vzdali až když cesta odbočovala vysoko do svahů. Tam jsme pak sehráli naší další hru, při které jsme jakožto lovci kožešin sháněli vybavení na cestu do severské divočiny. Po hře nám rychle začala být zima, tak jsme vyrazili dál směrem na Skalku, kde se velkou atrakcí stal zamrzlý rybníček.

Ze Skalky jsme zamířili na Babku a cestou se zastavili vyzkoušet zálesácké dovednosti, v tomto případě rozdělávání ohně na sněhu. Děti se rozdělily do několika skupinek (po dvojicích, ale někteří byli i sami) a snažili se rozdělat oheň. Musím je pochválit, neboť téměř všem se to povedlo, i když někteří nezačali dobře. Byli jsme totiž v listnatém lese a někteří se nejprve snažili zapálit suché listí a od něj klacíky, což se povedlo jen Samovi s Adamem. Ostatní buď rovnou, nebo posléze přišli na to, že je lepší doběhnout k nedalekým smrčkům pro smrkové haluzky (nebo také chrastí, chrunďu,...) a rozdělat oheň jimi. Po nějaký čas jsme se tak všichni hřáli u plamenů, než jsme ohně uhasili a pečlivě zamaskovali.

Na Babce jsme se rozdělili na dvě skupinky. Jedna (ku podivu ta větší) si šla s Markétkou vybrat svého indiána, jak to dělali ostatní na Mariánskohorských boudách. Ti, co už svého indiána měli, šli se se mnou podívat na vyhlídku křemencového vrcholu Babky.

Pobyt na Babce se nám trochu protáhl a do odjezdu vlaku zbývalo asi půl hodiny. Rychle jsem se sebrali a úprkem běželi dolů pomáhaje těm, kteří už nemohli. Běželi jsme asi čtvrt hodiny, ale nakonec jsem nad Řevnicemi usoudil, že to nestihneme. Další vlak měl jet za půl hodiny, takže zpoždění bude neveliké. Chůzí jsme pak na nádraží došli asi pět minut po odjezdu vlaku, takže je otázka, zda bychom ho stihli. Takto jsme alespoň měli čas rozloučit se Májou, Kubou, Samem a Adamem. Na nádraží jsme ještě stihli rozdat našim indiánům body do celoroční hry za jednotlivé činnosti a hry z celé výpravy a pak jsme utíkali na nástupiště, aby nám aspoň tento vlak neujel.

Zapsal Quest