Mariánskohorské boudy na běžkách, 1.-3.3.2019

V březnu jsme podruhé vyrazili na Mariánskohorské boudy a již potřetí na běžky. Jelo nás celkem 13 (Jonatan, Evelin, Anička, Agi, Prokop, Kuba Vančata, Kája, Miki, Sam, Vojta, Markétka, Petr a já) a výborně jsme si to užili, jako vždy.

Po příjezdu na nádraží jsme se přivítali s Markétkou a Vojtou, který nám kus svezl běžky. Cestu k našemu ubytování si někteří užili, jiní už moc ne a ostatní se dokonce prošli víc, než bylo třeba. Po tom, co jsme se ve většině dostali na chatu, jsme zatopili, aby se Kája, Eve, Vojta a Agi, až přijdou zpátky, měli kde ohřát. Usadili jsme se a po klasickém sdělení událostí, které se staly od minulého setkání, nám Markétka sdělila něco o „keškách“. Jedná se o krabičky, které každý kmen schová na nějakém místě, to místo vyfotí jako detail a taky se tam vyfotí skupina, která kešku schovávala. Takže musíme vymyslet místo a hlavní je, že krabička musí obsahovat něco, co vystihuje náš kmen a první čtyři verše básničky ve které budou ostatní pokračovat. Nadšeně jsme se vrhli na vymýšlení věcí co nás vystihují, ty jsme měli hned - čaj LOVE a obrázek rybičky, ale nutno říct že vymýšlení básničky se nám to moc nedařilo. Nakonec se nám to nějak povedlo dát dohromady a tak jsme se navečeřeli pak nám Vojta zahrál pár písniček na ukulele, které s sebou vzal místo kytary. Ti, kteří už byli unavení se vydali spát a my jsme ještě hráli městečko Palarmo.

V sobotu ráno jsme se po ranní písni nasnídali a zabalili jsme si věci na výlet. Po malé rozcvičce před domem jsme se vydali, až na výjimky (Anička, Miki, Eve a Kája), směr Protržená přehrada s cílem zdolat Jizeru a na ní umístit i naši kešku. U přehrady jsme na sebe počkali a vyfotili se. Pokračovali jsme v naší cestě na Knajpu. Zde jsme se naobědvali a Petr se vrátil zkratkou na chatu, aby chystal večeři a my jsme pokračovali v cestě. Na Jizeru už to nebylo moc daleko, a když jsme dorazili k odbočce kde jsme si sundali běžky, které jsme museli schovat ve stromcích u cesty, protože cesta nahoru na nich by byla složitá. Cesta nebyla nijak dlouhá a my jsme obdivovali krásu rampouchů, které zdobili jak stromy, tak i drobné skalky, jež nejprve jen sem, tam a poté častěji vykukovali ze sněhu. Na vrchol ke kříži jsme se vyškrábali s drobnými obtížemi, jelikož byl kámen z většiny pokryt vrstvou ledu a to hodně kluzkého. Ani výhled v té mlze nestál za moc, ale fotka a zážitek rozhodně ano.

Vydali jsme se hledat místo na umístění naší krabičky. Protože bylo hodně sněhu, tak jsme museli myslet i na to že spousta skvělých úkrytů je teď v zimě poměrně nízko, ale na jaře už bude pevná půda o takové dva metry níž. Nakonec se nám povedlo vyhledat skrýš pro ten maličký poklad a vše jsme také poctivě nafotili. A nyní hurá domů! Tedy na chatu, samozřejmě. S nadšením jsme přivítali to, že máme zatopeno a možnost převléct se konečně do suchého oblečení a to mokré si dát vysušit. Společně jsme si u večeře povídali o dnešních zážitcích. Na závěr dne jsme se ještě proměnili v malé hobity a s prstenem neviditelnosti jsme v království lesních elfů hledali všechny uvězněné trpaslíky v jejich kobkách a ti méně pozorní byli chyceni a museli vyčkat na svou příležitost na útěk. Po vyhodnocení se ti unavení odebrali spát.

V neděli jsme si zazpívali a posnídali jsme a vrhli se na balení, umývání nádobí a vytírání, které jsme jako obvykle stihli jen taktak. Po namáhavější, ale úspěšné práci jsme si obuli běžky a vyrazili jsme na parkoviště, kde celý tenhle krásný víkend začal. Vojta nám opět svezl věci a po rozloučení na nástupišti jsme si už jen v klidu a pohodlí povídali, dokud jsme nedorazili do Prahy a po té trošce odpočinku mohu alespoň za sebe říct, že jsem opět dostala náladu opět někam vyrazit.

Zapsala Sára