Kiwendotha a Tawiskara, tábořiště Tate Osmaka-Zátoka 28.9.-1.10.2017

První výprava tohoto školního roku se nesmírně povedla. Na Hlavním nádraží v Praze se nás sešlo rekordních 20: Majda s Kubíkem, Adam, Jáchym, Kuba, Miki, Sam, Matouš, Anička, Sára, Zina, Agáta, Jonatan, Evelin, Marina, Vendulka, Kája, Vojta-Quest, Markéta a nově se s vervou zapojila i Róza, s jejíž pomocí je pro nás teď všechno mnohem snazší. Vojta vzal Jáchyma se Samem autem napřed a my jsme vyrazili vlakem za nimi. Poprvé jsme jeli s místenkami, takže to vypadalo na pěknou pohodu. Jenže nás potkala závada na vlaku, dlouho jsme postávali a v Hradci nás dokonce vyhnali a museli jsme zbytek cesty dojet v plném náhradním vlaku. Náladu nám to ale nezkazilo a průvodčí si nás nakonec celkem oblíbil. V České Skalici nás potěšil Vojta, když nám přijel autem pro batohy a mohli jsme šlapat nalehko. Adam s Kájou se skvěle zhostili vedení podle mapy, provedli nás městem a přes lososí řeku až k rybníčku, kde našli stezku podél potoka, která nás dovedla až na tábořiště kmene Tate Osmaka. Tam nás již čekalo postavené naše velké týpí. V tábořišti bylo živo, přicházely další děti a všude kolem nás se stavělo a povykovalo. Přijeli Jestřábi, Bobři, Strážci údolí, Trilobit, Ťapáč, Národ čtyř živlů, domácí Tate Osmaka a další. Po vícero pokusech, kdy se střídali kluci s holkama ve vázání a vztyčování druhé trojnohy, se nám konečně podařilo postavit i malé týpí. Nutno říct, že to nebylo tak snadné jako obvykle – tyče byly staré, dokonale ohlazené a pěkně prokluzovaly. Navázali jsme liningy, týpí tašky, vykopali ohniště, připravili dřevo a zabydleli se. Kája, Eve, Marina, Sára, Agáta, Vendulka, Sam a Miki obsadili malé týpí a nechali se slyšet, že už jsou velcí, nás vedoucí k táboření nepotřebují a obstarají se sami, včetně vaření. Až na drobné obtíže (třeba že se v pátek nestihli všichni nasnídat a po dva dny se živili studenou neslazenou ovesnou kaší) to zvládli bravurně a všichni přežili. Prokázali tak, že příště jistě zvládnou péči o mladší část kmene a nám tak odpadá spousta práce a starostí. Prozatím jsme ale mladší živili my, i když nutno říct, že nám pomáhali jak mohli. S ohněm to bylo náročné, dřevo bylo po deštích mokré a hodně kouřilo. Večer jsme si ještě chvíli zahráli na kytaru a brzy usnuli. Já jsem se zúčastnila večerního plánování hry a rozdělování dětí do týmů a vedoucích na stanoviště. V každé skupince jsme měli svého bojovníka, takže vítězství bylo zaručeno, jen jsme nevěděli, kdo to bude.

Ráno jsme vstali s ranními bubny (a ještě dřív), uvařili si čaj a kaši (jak kdo – viz výše) a přichystali se na hru. Letošní Kiwendotha byla inspirována příběhem náčelníka Josefa, který se pokusil dovést svůj lid do bezpečí v horách Kanady a utéct tak nesvobodě v rezervacích. Děti měli stejně jako indiáni jen málo času na zabalení nejnutnějších věcí a sehnání koní. Poté se vydaly na cestu po jednotlivých stanovištích a snažili se dovést do cíle co nejvíce svých lidí a koní. Museli překonat rozvodněnou řeku, vodit se poslepu pomocí signálů, bojovat s nepřáteli a lovit a vařit si jídlo. Každá skupina přišla o mnoho lidí (odstřihávaly se obrázky z kartiček) a některým již nezbyly žádné koně, ale všichni soutěžící zdárně dorazili do cíle, i když dost rozcuchaní, špinaví a někteří i mokří. Nakonec zvítězil tým Ziny a Sáry, takže jsme měli ve vítězné skupince hned 2 naše lidi! Na 2. a 3. místě se umístily týmy Káji a Aničky. Holky získaly pěkné ceny – kůže na mokasíny a knížky a hlavně 8 šekenů za první místo pro Lososy do celkového bodování Velkých her. Současně s Kiwendothou proběhla i soutěž pro dospělé Woodcraft ranger. Podle zjevu přicházejících soutěžících to muselo být výživné. Příští rok bychom měli také někoho vyslat. Večer jsme se najedli (tentokrát všichni), zahráli si na kytaru, přečetli si Josefův příběh, který jsme dostali od organizátorů, a v malém týpí jsme do noci hráli Mafii.

V sobotu byla v plánu Tawiskara, střelecká soutěž. Od nás se přihlásilo 6 statečných pod vedením Rózy, ale jelikož jsme ještě mladý kmen a nemáme své luky, museli jsme žebrat u ostatních, lépe vybavených kmenů o zapůjčení. I když se nás Bobrům zželelo, stejně nebylo možné, abychom měli tolik pokusů, jako všichni ostatní. Přesto lososí střelci bojovali a získali pro nás 1 šeken do celoročního bodování. Skvěle se předvedl Jáchym, který i bez rozstřílení a s omezeným počtem pokusů porazil spoustu střelců z jiných kmenů. S Vojtou jsme pro nás zbylé naplánovali výlet do okolí, setkali jsme se ale s nepochopením a všeobecnou nelibostí. Děti si tábořiště oblíbily a přály si strávit pohodový slunečný den v táboře. Nechali jsme se přesvědčit a trénovali jsme chůzi po slackline, lakros, vyzkoušeli Setonům běh, plnili si orlí pera a zasvěcovačku a vařili bramboračku. Nakonec to bylo vlastně moc příjemné a nelitovali jsme, že jsme zůstali. Přeci jen máme my i děti během týdne spousta povinností a plánů a takovýhle volný den na prosluněné louce nás jen tak nepotká. Večer jsme si zahráli pořádný lakrosový zápas i s indiány z jiných kmenů. Týmy se rozlosovaly. Běhali jsme po "hřišti" i mimo ně mezi týpí, ohrožovali neopatrné táborníky, kteří si vařili venku večeře a bylo to maso. Lososi bojovali jak o život, Miky dal gól, Matoušek vybojoval spoustu míčů, Eve bránila jak divá. Tak dobrý zápas jsme dlouho nehráli. V zápalu boje jsme zapomněli dokonce počítat góly a skončili jsme, až když nebylo vidět od branky k brance. Večer jsme četli pohádky a hráli na kytaru a zpívali, chřestili a bubnovali.

Ráno bylo vyhlašování Tawiskary a Velkých her. Lososi se v celoročním bodování velkých her umístili na krásném 6. místě (a to jsme na jaře prošvihli hru Stará Praha!) a myslím, že máme na příští rok dobře našlápnuto. Celé dopoledne jsme pak balili a náš skvělý Vojta nám vzal batohy na nádraží, takže jsme jako jediný z kmenů šli na vlak nalehko (ale rozhodně bychom to s batohy zvládli taky, však uvidíme příště). Ve vlaku jsme plnili zasvěcovačku, hráli střílečku a mafii a cesta nám rychle utekla. Nejtěžší je vždycky to loučení.. Cestu domů do Liberce jsem strávila plánováním další výpravy, už se nemůžu dočkat! :)

Zapsala Markéta