Lososi na sněhu, Krkonoše, 1.-3.2.2019

Lososy odjakživa přitahují hory a výzvy. Však také v horách má náš kmen kořeny! Láká nás zimní vandrování, s mrazem už zkušenosti máme, ale opravdový bivak ve sněhu jsme zatím ještě společně nezažili. Proto jsme si chtěli nejprve všechno vyzkoušet, než se vydáme na naše první pořádné zimní putování.

Ráno o pololetních prázdninách jsme proto vyrazili s osmi nejotužilejšími a nejzdatnějšími Lososy do Krkonoš. Do krásné roubenky na Niklově vrchu nedaleko Pomezních bud jsme na sněžnicích vyšlápli obtěžkáni jídlem na tři dny a také stany, teplými spacáky, vařiči, cepíny, sněžnými lopatami a vším, co správný horal v horách potřebuje. Zabydleli jsme se, zatopili v kamnech a odpoledne strávili hrabáním a kopáním záhrabů v závějích za chatou. Byla to fuška, sníh byl zmrzlý až moc, ale aspoň jsme se zahřáli. V největším záhrabu by se přespat dalo, některé záhraby ale spíš připomínaly zvířecí nory a z jiných nakonec vznikly efektní mosty a tunýlky. Ale už víme, jak na to. Nechyběla samozřejmě pořádná koulovačka a „bříškování“ ze svahu. Po návratu do chaty jsme se nadlábli a ohřáli se na peci.

Večer jsme se sesedli s čajem u velkého stolu a debatovali nad vybavením a bezpečností v horách. Dali jsme dohromady seznam věcí, které je třeba mít s sebou na jednodenní i vícedenní letní výpravu a také na výpravu zimní. Naučili jsme se, jak výlet v horách plánovat, co všechno se dá vyčíst z mapy a jak si spočítat, kolik času na cestě nejspíš strávíme. A také jak se vyhnout nebezpečí a jak si přivolat pomoc, když se dostaneme do nesnází. Na další den jsme si společně naplánovali náročnou trasu přes naši nejvyšší horu s několika ústupovými možnostmi a šli spát, abychom byli ráno svěží, jelikož v horách se vyplácí vyrážet brzy.

Ráno jsme se nacpali ovesnou kaší, obuli sněžnice a vyrazili ostrým tempem. Brzy jsme zjistili, co to znamená chůze na sněžnicích v hlubokém a těžkém mokrém sněhu, navíc pořád do kopce (až na jednu výjimku, kdy jsme se ztratili a vraceli se na cestu prudkým sešupem, což byla nejzábavnější část výpravy). Náročné to bylo hlavně pro menší, kteří bojovali s váhou sněžnic. K chatě Jelenka jsme se doplazili už většinou značně vyčerpaní , mlha nezmizela a navíc se přidal drsný severák. Děti zhodnotily své síly a část skupiny se rozhodla pro cestu zpět. Nebylo to lehké rozhodování a patří jim všechna čest, protože schopnost odhadnout své možnosti a vzdát se vysněného vrcholu je jedním z největších horolezeckých umění. Doma jsme byli coby dup, začali jsme stavět pevnosti na koulovou bitku, jezdili na lopatě, odpočívali na peci, hráli hry, uvařili večeři a bylo nám báječně. Zato zbytek výpravy měl teprve to nejnáročnější před sebou. V husté mlze a silném větru se odhodlali pokračovat dál přes zamrzlou Sněžku. Po zmrzlé cestě se šlo i v těžkých podmínkách dobře a na vrchol dorazili ve slušném čase. Místo výhledů do kraje se ale mohli kochat jen roztodivnými tvary omrzlých zasněžených stromků a kamenů, což taky stálo za to. Jelikož nejsou žádné fajnovky, rozhodli se pro zpáteční cestu oklikou přes Portášky a domů došli až za tmy, celí promočení, ale stále v dobré náladě. V náročném terénu, v kopcích a zčásti v hlubokém sněhu ušli na sněžnicích celkem 17 km, což není jen tak, jak ví každý, kdo něco podobného podnikl.

Přestože den byl náročný, rozhodla se většina dětí přespat venku. Vykopaly si ve sněhu rovná místa na stany, vyzkoušely si, jak se vaří čaj ze sněhu a zalezly do spacáků, jako by se nechumelilo. Róza si dokonce ustlala ve žďáráku pod širákem. Ráno se chumelení změnilo v déšť, takže jsme už jen zabalili, uklidili a vydali se na autobus.

Tak si Lososi vyzkoušeli chůzi na sněžnicích i táboření na sněhu a příští rok nás čeká výzva v podobě opravdového zimního putování zasněženými lesy či přes vrcholky hor a tiché noci v zimní pustině. Koho kouzlo zimních přechodů jednou popadne, toho už nepustí..

Zapsala Markéta