Podzimní táboření na Naději 17.-19.11.2017

Prodloužený víkend jsme využili k poslednímu letošnímu táboření. Společně s Jestřáby jsme vyrazili na tábořiště Naděje u Nového Boru v Lužických horách. Vzhledem k očekávaným teplotám jsme táboření doporučovali pouze zkušeným členům. Přesto se nás sešlo dvanáct, čímž jsme více než dvojnásobně přečíslili Jestřáby, kterých nakonec jelo jen pět.

Pátek jsme začali výletem ze Svoru, kam se děti dopravily autobusem, a já dojel autem z Liberce. Cílem byla zřícenina hradu Milštejn, kde jsme měli na oběd sraz s Jestřáby. Z hradu toho moc nezbylo, ale místo je zajímavé geologicky. Tvoří ho přechod z pískovce, který je typický pro Kokořínsko, do žuly, která je tvoří hlavní hřeben Jizerských i Lužických hor. Ze skály je pěkný výhled, ale my jsme se nahoru nepodívali, protože skála klouzala.

Po obědě jsme pokračovali po červené k linii pohraničního opevnění, která se táhne celým pohraničím s bývalým Německem. Nejprve jsme s baterkami prolézali každý Řopík, ale po prohlídce několika z nich jsme zjistili, že jsou všechny v podstatě stejné. Filip se ale nenechal odradit a statečně šplhal i k těm na kopci a daleko od cesty.

Odpoledne, ještě za světla, jsme dorazili na tábořiště. Já jsem vyrazil s Trnkou z Jestřábů pro auto s batohy, které jsem nechal ve Svoru, a zbytek Lososů a Jestřábů začalo vybírat tyče na týpí. Pro naše sedmimetrové to nebylo úplně jednoduché, ale nakonec jsme jich našli dost, jen jedna chlopňovka byla trochu mrzák. Společnými silami jsme týpí vztyčili, ale objevil se problém se šitím týpí. Naposledy jsme použili žebřík, který jsme tentokrát neměli. Nakonec jsme si po indiánsku poradili a na tyče přivázali ráhno, na které si Markétka stoupla. Za světla a sluníčka by to byla legrace, ale za tmy, sněžení a teploty okolo nuly smekám přede všemi, kteří tam s námi byli. Dále už to bylo jednoduché. Děti udělali společně pěkné kolíky, Kája ohniště, vypnuli jsme týpí a lining a už jsme bydleli.

V sobotu jsme se pěkně vyspali, neboť pod hrozbou náčelnice "kdo bude hlučet, půjde dělat dřevo" leželi všichni ve spacácích. Nakonec jsem vstal a zatopil já. Venku ležel sníh a zaručeně bylo pod nulou, neboť nám zmrzl zbytek čaje v kotlíku. Když jsme se konečně před polednem dostali ven, zahráli jsme si několik her. Nejprve jsme trénovali lakros a pak hráli s Jestřáby ringo vybiku. Jestřáby hrají totiž lakros jen za trest.

Po pozdním sobotním obědě, který vařili Jestřábi (Jestřábi nám vařili všechny večeře a sobotní oběd), jsme vyrazili na prohlídku náhonů v okolí. Po počátečních peripetiích jsme našli jeden u bývalého Neumannova Mlýna a cestou zpět se podívali i do dalšího u Kaple sv. Antoníčka. Z výletu jsme se vraceli daleko za tmy a bylo jasné, že večerní sněm rozhodně nezačne v osm, jak bylo v plánu.

Sněm proběhl pod vedením Trnky a Karči z Jestřábů. Bylo uděleno několik orlích per, z našich členů Matoušovi, Markétce a mně. V paměti na tento sněm mi zůstane zakouřené týpí a to přesto, že jsme se snažili najít nějaké suché dřevo.

V neděli už nám akorát zbývalo zabalit se a dojít na autobus do Svoru. Všichni se činili a tak jsme si cestou zpátky stihli zahrát boj o vlajku. Chválím všechny účastníky, jak to pěkně zvládli. Však někteří budou moci po splnění Zasvěcovací stezky zažádat o čin Táboření v zimě, ostatní budou muset vytrvat a strávit venku ještě další noci.

Zapsal Quest