Lednová výprava na běžky do Jizerek 27.-29.1.2017

K našemu velkému překvapení (a trochu i znepokojení) se na lednovou výpravu přihlásilo 14 dětí, z toho někteří jeli poprvé a nemálo dětí se také odvážilo do hor, přestože na běžkách ještě nikdy nestály. Do našeho bytečku 43 m2 se vešli: Stázinka, Mája, Filip, Bertík, Markétka, Anička, Sára, Zina, Agáta, Evelin, Jonatan, Marína, Miky, Oskárek, Vojta Quest i já a také zavazadla a 16 párů lyží. Už samotný odjezd žlutým autobusem z Černého mostu byl akční. Ne všichni se trefili na svá místa a stewardka po chvíli snahu o dodržení zasedacího pořádku vzdala. Nově příchozí cestující se však dožadovali svých sedadel, takže odjezd autobusu byl komplikován několikerými přesuny za všeobecného veselí. Nutno říct, že během cesty se všichni členové výpravy chovali velmi slušně a k hlasitým projevům rušícím jinak klidnou jízdu došlo jen dvakrát. Poprvé při objevu, že každé sedadlo je vybaveno obrazovkou a sluchátky, podruhé při zjištění, že se rozdává čokoláda zadarmo.

V Liberci na autobusovém nádraží nás čekal Vojta, naložili jsme mu zavazadla a lyže do auta a vydali se pěšky přes město k nám. Cesta to byla veselá, hromady sněhu podél chodníků a obrovské spadané rampouchy nenechaly děti klidnými, takže o nás brzy věděl celý Liberec. Doma jsme si nacpali bříška, každý si našel skromné místečko ke spánku, popovídali jsme si o závodu Amundsena a Scotta na Jižní pól a rychle usnuli.

Ráno nás Vojta probudil hrou na ukulele a teplou ovesnou kaší s kakaem. Čekal nás náročný den v horách a nálada byla plná očekávání a trochu i obav. Venku hodně foukalo, kontroly počtu vrstev a náhradního oblečení proto tentokrát proběhly velmi důkladně. Než jsme se vydali na autobus do Bedřichova, namazali a vyzkoušeli jsme lyže ve sněhu před domem. Všichni našli své boty a dokonce i všem pasovaly do vázání!

Musím se přiznat, že na Bedřichově mi zatrnulo. Bylo minus 9 stupňů, foukal severák a dětem i mně okamžitě zmrzly nohy. Částečně se nám podařilo zahřát se hraním Mrazíka na běžkách (my, co jsme nerozmrzli, jsme se alespoň pořádně nasmáli). A pak jsme vyrazili. Stopa byla pěkně upravená, vosky držely a dětem to šlo náramně. Bohužel jsme nemohli hrát žádné hry (až na jednu výjimku, kdy jsme si vyzkoušeli slíbené psí spřežení), protože bychom během vysvětlování pravidel umrzli. Vážně, být tam sama, chvílema bych si zimou pobrečela. Před dětmi to samo sebou nejde, zvlášť když jsou šikovné jako ty naše. Nenašel se nikdo, kdo by fňukal, neúměrně si stěžoval nebo zdržoval. I běžkovací začátečníci se po pár pádech naučili udržet rovnováhu a jeli krásně, až jsme se nestačili divit. Malá Markétka jela jak drak a pořád se smála, Stázinka s Aničkou statečně snášely na kost promrzlé ruce, Oskárek si ani jednou nepostěžoval, i když byl k smrti unavený, a Fíla, kterému se čas od času vyzula bota a měl v tom mrazu mokré nohy, neztratil za celou cestu nadšení z hor. O velkých ani nemluvím. Takže jsem taky zatla zuby. Z Bedřichova jsme jeli okruh kolem zamrzlé Bedřichovské přehrady a zpátky po cestě podél vodního kanálu na sedlo Maliník. Je to malebná cesta, kudy jezdí méně lidí. Všichni ujeli 12 kilometrů! Autobus jsme stihli tak akorát, ale našli se i stateční a vytrvalí (Agáta, Fíla, Markétka, Evelinka a Jonatan), kteří autobusem pohrdli, nasadili čelovky a ujeli se mnou další 4 kilometry v náročném terénu až domů do Liberce.

Doma nás čekala dobrá teplá večeře a Caro. Někteří si po náročném dni rovnou zalezli, ale ti, kterým ještě zbyla energie, se vydali s Vojtou na svah lopatovat. Přišli celí rozesmátí a vyřádění. My ostatní jsme si dali jablíčka a hráli Mafii. Před usnutím jsme si ještě přečetli pár příběhů o Jizerských horách a usnuli jak dudci.

neděli jsme se zabalili a navštívili Iqlandii. Zvedli jsme auto jako pírko, prozkoumali lidské tělo, smysly a živly, vydali jsme se do nitra Země, někteří se staly oběťmi pokusů šíleného fyzika (hlavně my s Vojtou, doteď mi stojí vlasy na hlavě) a na závěr si vyzkoušeli své znalosti a talent v kvízové místnosti. Prozkoumat všechno, co IQlandie nabízí, by nám zabralo další dva dny. Nás už ale čekal oblíbený žlutý autobus a čokoláda zdarma. Tentokrát už všichni našli svoje místa a cesta proběhla velmi poklidně.

S Vojtou jsme se shodli, že jsme na všechny pyšní, jak to zvládli. Máme vaše děti moc rádi a těšíme se na další výpravu!

Zapsala: Markéta